... úryvek

...Obrátil jsem se k ohni zády a vyrazil hustým lesem zpátky k linii, na které začínal sníh, a nahoru do údolí. Na zemi kolem ležela bílá peřina. Světlý šedý kámen, který se nade mnou tyčil, nebylo pro husté sněžení skoro ani vidět. Obešel jsem ho, teď už bez obav z Christianových žoldáků

Udeřil jsem do kamene mečem. Jestli jsem čekal, že se břinknutím rozezní na celé údolí, tak jsem se mýlil. Třesknutím zaniklo téměř okamžitě, i když ne tak rychle, jako mé volání Guiwenneth. Třikrát jsem zakřičel její jméno. Třikrát mi neodpovědělo nic jiného než šepot sněhu.

Buď tu už byla a odešla, nebo ještě nepřišla. I Christian naznačoval, že kámen je její cíl. Proč se smál? Co věděl, že kolem toho dělal takové tajnosti?

Myslím, že jsem to věděl už tenkrát, ale po tak úmorném putování v jejích stopách to byla natolik bolestivá myšlenka, že jsem se jí nedokázal zabývat. Nebyl jsem připraven uznat to, co bylo jasné. Ale zároveň mne stejná myšlenka k tomu místu poutala a bránila odejít. Musel jsem na ni počkat, děj se co děj.

Na ničem jiném na světě tolik nezáleželo.

Noc a celý další den jsem strávil v loveckém přístřešku poblíž Peredurova náhrobku a zahříval se ohněm z jilmového dřeva. Když přestalo sněžit, chodil jsem kolem menhiru a volal ji, ale nebylo to k ničemu. Sešel jsem tak daleko do údolí, kam jsem se odvážil, tam jsem zůstal stát v lese, díval se na tu obrovskou ohnivou hradbu a cítil, jak její žár rozpouští sníh a přináší do toho nejprimitivnějšího ze všech lesů zvláštní nádech léta.

Dorazila do údolí druhou noc a prošla po sněhovém koberci tak tiše, že jsem ji málem propásl. Měsíc jasně svítil, noc byla jasná a plná světla, a tak jsem ji spatřil: shrbenou, zbědovanou postavu, která pomalu přicházela mezi stromy k impozantně vysokému monolitu. Nevím proč, ale nezavolal jsem na ni.

Hodil jsem na sebe plášť, vyšel ve ze svého útulku a začal se brodit závějemi za ní. Vypadalo to, jako by při chůzi ztrácela rovnováhu. Zůstávala shrbená, schoulená do sebe. Měsíc ukrytý za monolitem dělal z kamene něco jako maják, který ji lákal blíž.

Došla na místo, kde byl pohřben její otec. Na chvíli se zastavila a zvedla ke kamennému monumentu oči. Pak zavolala jeho jméno. Její hlas při tom zněl hrubě, lámal se zimou, bolestí a čirým vyčerpáním.

"Guiwenneth!" řekl jsem nahlas, když jsem se blížil mezi stromy. Bylo vidět, jak to s ní cuklo, a otočila se. "To jsem já, Steven."

Byla bledá. Ruce měla zkřížené na těle a vypadala drobně. Dlouhé vlasy byly zplihlé, mokré od sněhu.

Všiml jsem si, že se chvěje. Vystrašeně se dívala, jak se k ní blížím. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc jí musím připomínat Christiana: zarostlý tmavými vousy, zachumlaný do kožešin.

...