A člověk žasne zas a znova

A člověk žasne zas a znova
nad kouzlem zvláštně krásných chvil.
A člověk žasne zas a znova,
snad věří, že už tu jednou byl.

Když lyrika člověka svléká z kůže
v té chvíli je pouhé, prázdné NIC.
Je to jako když kvete růže. Voní a píchá. 
Vše má svůj rub i líc.

Ten okamžik, ten hlas z nitra
se dere bez ptaní, jako král.
Lehce a tiše šeptne:
"Už jsem přišla. Teď rozum nech stát opodál."

Člověk obnažit se více může,
když nechá tělo jen tak stát,
by svlékl se z té lidské kůže, by mohl říct:
"Já mám tě rád."

Člověk pak žasne zas a znova
nad kouzlem zvláštně krásných chvil.
Člověk pak žasne zas a znova,
že objevil, co dávno skryl.

2.6.2013