O hutnosti
"... neboť člověk "říkám ti", hledá hutnost a ne
štěstí."
A nad slunce jasněji mi vyvstala další pravda o člověku, a sice, že pro něho štěstí nic neznamená --- a že pro něho nic neznamená ani osobní zájem. Neboť silou, která člověkem hýbe, je jediný zájem, totiž aby byl stálý a aby trval. Boháč chce získávat bohatství, námořník vyjíždět na moře a zloděj číhat pod hvězdným nebem. Ale štěstím, které by znamenalo jen bezpečí a žádné starosti, lidé často pohrdnou. Stalo se jednou, že otec zalitoval prostitutek v oné temné části města, v té stoce spadající k moři. Přenášely na pocestné hnilobu, tekla z nich jako bělavý tuk. Otec poslal zbrojnoše, aby jich několik pochytali. Jako se chytá hmyz, abychom studovali jeho způsob života. A hlídka procházela mezi mokvajícími zdmi prohnilé čtvrti. Tu a tam muži zahlédli, jak v některé z těch bědných děr, páchnoucích kuchyňskou zatuchlinou, sedí na nízké stoličce dívka a čeká, ve světle lampy sinalá a smutná jako lucerna v dešti, v tupé zvířecí tváři úsměv jako otevřenou ránu. Aby upoutaly pozornost chodců, většinou si jednotvárně popěvovaly jako měkké medúzy, jež kladou svou lepkavou past. Ty beznadějné litanie se nesly celou uličkou. A když se některý muž nechal lapit, dveře se za ním na pár chvil zavřely a uprostřed té nejkrutější zchátralosti se odbývala láska. Litanie na okamžik ustala, vystřídána krátkým oddechováním bledé stvůry a tvrdým mlčením vojáka, který si od toho přízraku kupoval právo nemyslet už na lásku. Byl možná z vlasti palem a usměvavých dívek a umlčoval tady své bolestné sny. Během dlouhých výprav se obraz palmových hájů v jeho srdci rozkošatil v nesnesitelnou tíhu. Potok se změnil v mučivou hudbu a úsměvy dívek a jejich teplá ňadra a stín jejich tušených těl i půvab jejich pohybů, to všechno se změnilo v palčivou ránu, která ho v srdci čím dál víc sžírala. A proto přišel se svým hubeným žoldem do vykřičené čtvrti, aby ho tady zbavili snu. A když se dveře opět otevřely a on byl zase na zemi, stál tady uzavřený v sebe, tvrdý a pohrdavý, neboť na několik hodin zbavil barvy svůj jediný poklad, jehož záři už nemohl snést.
Přišli tedy zbrojnoši se svými madreporami, oslepenými ostrým světlem strážnice. Otec mi na ně ukázal a řekl: "A teď tě poučím, co hlavně člověku vládne." Dal ty ženy obléci do nových látek a každou usadil ve svěžím domě zdobeném vodotryskem a jako práci jim uložil vyšívat jemné krajky. A platil je tak dobře, že si vydělaly dvakrát tolik než dřív. A potom rozkázal, aby je přestali hlídat.
"Ano, teď jsou ty smutné plody močálu šťastné," řekl mi. "A čisté, klidné a bezstarostné ..."
Ony však přesto jedna po druhé zmizely a vrátily se do stoky.
"Stýskalo se jim po jejich bídě," řekl otec. "Ne že by byly tak hloupé a dávaly přednost bídě před štěstím, ale proto, že člověk hledá především svou hutnost. A může se stát, že dům plný zlacení, krajky a čerstvé ovoce jsou pouze odpočinkem, hrou a kratochvílí. Ty ženy tady nemohly vytvářet vlastní život a mely dlouhou chvíli. Jestliže světlo, čistota a krajky nemají být jen podívanou pro osvěžení a mají se proměnit v předivo vztahů a povinností a v potřebu, musí se člověk dlouho učit. Ony však dostávaly a nic nedávaly. A začalo se jim stýskat po jednotvárných hodinách čekání --- ne proto, že byly hořké, ale přestože byly hořké --- po těch chvílích, kdy pohlížely k černému čtverci dveří, v němž se z hodiny na hodinu objevoval dárek noci, neústupný a plný nenávisti. Stýskalo se jim po té lehké, jaksi neurčitě hořké závrati, kterou v nich probudil voják, když otevřel dveře a s očima upřenýma na ňadra se na ně zahleděl jako na značkované zvíře ... Někdy se totiž stalo, že voják ženu umlčel dýkou, že ji probodl jako měch, aby pak mohl vyhrabat pod" cihlami či dlaždicemi její majetek ve stříbrných mincích.
Litovaly své špinavé díry, kde byly každá mezi svými, když se vykřičená čtvrť konečně v přikázanou hodinu uzavřela, a kde pak popíjely čaj či počítaly výdělek a jedna druhé nadávaly a nechávaly si z oplzlé dlaně věstit budoucnost. A možná že předpověď hovořila právě o tom domě s popínavými květy, kde ještě tehdy bydlely ženy toho domu hodné. Jenže takový ve snu vystavěný dům je zázračný pravé tím, že v něm nenachází přístřeší vlastní já, nýbrž já proměněné. Proměnit tě má cesta. Když tě však do toho paláce zavřu, budeš to pořád jen ty, kdo tudy povleče své staré touhy a stará záští, stará znechucení, budeš to pořád jen ty, kdo tudy bude belhat --- jsi-li belhavý ---, neboť neexistuje kouzelná formule, jež by tě proměnila. Mohu tě leda pozvolna, cestou násilí a utrpení, nutit, aby ses přerodil a tím se uskutečnil. Když se však taková žena probudí v tom prostém, čistém rámci a zívá tu, a kdykoli někdo zaklepe, bezdůvodně se přikrčí, ačkoli jí už žádné rány nehrozí, a ozve-li se zaklepání podruhé, stejné bezdůvodně i doufá, ačkoli už nemůže čekat od nocí žádný dárek, k proměně u ní nedošlo. Nemá už pocit vysvobození, když se konečně rozbřeskne den, neboť jí chybí únava někdejších smrdutých nocí. Její osud je teď snad záviděníhodný, ztratila však možnost mít ho každý večer jiný podle toho, jak se změní předpověď, a žít tak budoucnost nádhernější, než jaká kdy může skutečně být. Nevědí náhle, co si počít se svými návaly hněvu, jež se v nich bezděky probouzejí stále znovu jako ovoce špinavého a chorobného života, tak jako si mořský živočich, i když je odnesen z pobřeží, ještě dlouho zachovává stahy, jimiž se v hodině přílivu svinuje do sebe. Když je přepadne takový hněv a není tu žádné bezpráví, proti němuž by mohly křičet, jsou náhle jako matka mrtvého děcka, jíž stoupá zbytečné mléko. Neboť člověk" říkám ti, "hledá svou hutnost, a ne štěstí."
Antoine de Saint Exupéry, Citadela., 4. úplné vyd. Praha: Vyšehrad, 2011. ISBN 978-80-7429-046-6
čl. LXVIII, str.148