Ne jedna, leč dvě

Denně člověk krmí tělo své
a vypouští z něj plyny,
netušíc, že
ne jedna, leč dvě
smrti čekají ho v síni.
Té lidské staletími se poddal,
přesto zvyká si naň těžce.
O druhé jen číst si hodlá,
sbližovat se nechce.

Proč člověk srdce své má z kamene?
Proč na bohatství jež u nohou mu leží slepě civí?
Tak moc touží pomáhat a přitom stěží je schopen BÝT, stěží svou duši živí?
Že nejde zde o duši, ale o lpění k věcem?
Proč by měl chtít provzdušnit co vlastně provzdušnit se vůbec nechce?
Kdyby sám člověk tušil co čeká ho, když nastane den soudný,
viděl, prozřel by a stával se s každou chvílí moudrým?
Možná by projevil zájem o jevy jež chvěním svým jsou cítit?
Možná by schopen byl další či už poslední šanci chytit?

Denně člověk krmí tělo své
a vypouští z něj plyny,
netušíc, že
ne jedna, leč dvě
smrti čekají ho v síni.
Tu lidskou už dokonale poznal,
dobře ví, že tělo má křehké.
Teď otevírá se duchovní.
Nebude to mít lehké.

19.2.2014