O bydlení a lásce

Jsem ten, jenž bydlí.
Zvedám vás nahé ze studené země.

Nešťastný lide zbloudilý v noci, ty plísni na štěrbinách zemské kůry, v nichž se na horských svazích skloněných k poušti ještě zachovaly zbytky vody.

Řekl jsem vám:"Hle, Orion, Velká mědvědice a Severka." A vy jste své hvězdy poznali a říkáte teď jeden druhému""Hle, Velká Medvědice a támhle Orion a Severka." A protože můžete říci:"Putoval jsem sedm dní ve směru Velké medvědice", a navzájem si rozumíte, hle, kdesi bydlíte.

Tak jako palác mého otce. "Běž do sklepa a přines ovoce," říkali mi, když jsem byl chlapec. A jenom zvukem toho slova už ve mě probudili vůni sklepa. A já jsem odcházel do vlasti zralých fíků.

A řeknu-li ti "Severka", zavíří to v tobě, jako by ti byl náhle vytčen směr, a už slyšíš řinčet zbraně kmenů ze severu. A protože jsem pro slavnosti určil vápencovou tabuli na východě a pro popravy jižní solné doly - a palmovým hájům jsem přiřkl roli, být útočištěm a příštřeším karavan, hle, jak se pojednou ve svém domě vyznáš.

Chtěl jsem omezit studnu jen na užitek, totiž na poskytování vody. Ale voda musí znamenat zároveň inepřítomnost vody. Když člověk neumírá žízní, ještě to neznamená, že žije.

A lépe bude bydlit člověk, který usychá v poušti pro nedostatek vody a sní o známé studni a v deliriu slyší skřípot její kladky a praskání jejích provazů, než ten, kdo žízeň nezná, a proto také nic neví o kráse studní, za nimiž se kráčí podle hvězd.

Nechválím žízeň pro hmatatelný význam, který snad dodává vodě, ale proto, že člověka donutí číst ve hvězdách a větru a v nepřátelských stopách v písku. Je proto podstatné, abych pochopil, že budu-li tě chtít probudit k životu a prostě ti odeberu pití, aby tvé břicho zatoužilo po vodě, bude to pouhá karikatura života. Toužíš-li uhasit žízeň , musím tě podřídit obřadu, nechat tě putovat pod hvězdami a naslouchat písni rezavé kliky, jež vtiskne tvému konání význam modlitby a potravu tvého břicha promění v potravu srdce.

Nejsi dobytek v chlévě. Chlév můžeš vyměnit za jiný, žlab však zůstane týž, i podestlaná sláma. A dobytku se tu nepovede o nic lépe ani hůře. Tvá potrava však není jenom pro břicho, nýbrž i pro srdce. A když umíráš hlady a přítel otevře dveře a postrčí tě ke stolu a do džbánu ti naleje mléko a ulomí ti chléb, nápojem ti tady bude úsměv, neboť ten pokrm je obřad. Pravda, ukojíš i hlad, ale zároveň v tobě rozkvete vděčnost za to, že lidé jsou dobří.

Chci, aby chléb byl chlebem od přítele a mléko, aby pocházelo z prsu tvého kmene. Chci, aby ječná mouka byla ze slavnosti sklizně. A voda aby se rodila ze zpěvu kladky nebo z určitého směřování pod hvězdami.

Poznal jsem to u svých vojáků. Mám rád, když jsou zmagnetizovaní a živí jako kovová střelka na lodním kompasu. Je lépe, když mají manželku a když jsou v lásce střídmí, ne však proto, že tak víc ztrácejí, nýbrž proto, že je pak tělo táhne k manželce a rozeznají sever od jihu a východ od západu a mají i hvězdu, jež jim ukazuje, kterým směrem je jejich milovaná.

Když je však pro ně celá země jedna velká vykřičená čtvrť, v níž mohou uhasit touhu po lásce náhodným zaklepáním na dveře, když je jim po vůli kterákoliv z žen, pak cestu nepoznají a neznalí směru usednou na holé zemi a nikde nebudou bydlet.

Stejně jako když otec dosyta nakrmil a napojil Berbery a opatřil jim děvčata. Změnil je tím v beznadějný dobytek. Já jsem však ten, jenž bydlí, a ty se nesmíš doktnout ženy, leda až po obřadu svatby, aby tvé lože bylo vítězstívm. Potom se ovšem může i stát, že někteří na lásku zemřou, protože nebudouci moci jeden druhého dosáhnout, ale takoví mrtví se zároveň stanou podmínkou lásky, a kdybych ze slitování nad milenci odstranil pro ně přehrady, hradby i onen obřad, který zakládá tvář lásky, naprosto bych jim tím neposkytl lásku, nýbrž jen možnost na lásku zapomenout.

Bylo by to stejně šílené, jako kdybych dal vhodit do ohně veškeré diamanty jen proto, že je stejně nemůže mít každý a člověk se tím alespoň zbaví určité drásavé touhy. Touží-li milovat ženu, musím pro ně lásku zachránit.

Jsem ten, jenž bydlí. Jsem magnetický pól. Jsem semeno stromu a tichá silokřivka, která tu musí být, aby tu byl kmen, kořeny a větve, ten a ten květ a plod, a ne jiný, ta a ta říše, a ne jiná, ta a ta láska, a ne jiná. Ne však proto, že bych těmi ostatními pohrdal nebo je zavrhoval, ale proto, že láska není bytí, které by člověk nalézal jako nějakou věc, mezi jinými věcmi, ale vyvrcholení obřadu. Tak jako je jím i bytí stromu, který ovládl svou vlastní bytostnout rozličnost. Jsem význam stavební hmoty. Jsem bazilika a smysl kamenů.

Antoine de Saint Exupéry, Citadela., 4. úplné vyd. Praha: Vyšehrad, 2011. ISBN 978-80-7429-046-6

čl. CLXXXVII, str.346Vložte svůj text...