... a pohár ne a nepřeteče

Nevím, co se sebou.
Necítím odevzdání se Bohu, jako křesťan, ba ani odevzdání se v meditacích.

Mám si říkat, jak jsem šťastná, i když pravda to vůbec není?!

Netuším, co s sebou. Asi se zaseknu, něco odseknu, nebo jednoduše přeseknu. 

Nevnímám strach. Snad zklamání, že Láska, ač jsem se ji zcela otevřela, ke mně harmonickým vztahem stále nepřichází?

Jsou ale chvíle, kdy mi silně sděluje: "Jsi tady správně. Šlapej dál. Tudy ANO, tudy už NE. Miluji tě, jsi úžasná. Jsi víla, krásná bytost. Jsi Žena."

Přiznávám. Tím vším jsem pokaždé okouzlena, hluboce zasažena. Přec jako Popelka dál popel s hráchem přebírám. 

Dny opuštěnosti. Samoty. Ticha. Dalších pár kapek se do zlo-mu ještě vmíchá. Dál vytahuje se jakoby byl v plné říji.

Vzpomněla jsem si TEĎ. A je to už hezká řádka let. Tehdy jsem začínala psát texty, proudy myšlenek, o Starém a Novém světě.

Sakra práce, je to opravdu na hodně dlouhý běh! Někde-Někdo-Něco v tom Starém světě mě nechce pustit a drží mě ještě za límec.

... a pohár ne a nepřeteče.

15.12.2016

-------------------------------------------------------

Podnětem pro proud myšlenek a posléze vznik této básně byla zpověď jednoho muže, který ve svém monologu řekl mimo jiné tuto větu: 
"...Je to smutné, protože na světě je tolik krásných věcí a lidi nechtějí mít vztah, a co vlastně chtějí? Ten svět stojí za hovno. To jak ho lidi vnímají. ..."