O tvořivosti

Můj otec říkal: "Je třeba tvořit."

 A pokud tuto moc máš, uspořádáním se nezabývej. Zrodí se na tisíce služebníků, kteří budou tvé tvorbě sloužit, neboť z ní budou žít jako červi z masa. Pokud dokážeš nastolit víru, o dogma se nestarej. Zrodí se na tisíce vykladačů, kteří se už o něco postarají. Tvořit znamená vytvářet bytí a tvorbu nelze nikdy vyjádřit. Kdybych některého večera vpochodoval do oné městské čtvrti, která je jako stoka spadající do moře, nebudu muset vymýšlet řádné kanály, odpadiště ani počišťovací služby. Přinesu lásku k lesklému práhu a kolem této lásky se zrodí jak umývači chodníků, tak strážci i sběrači odpadků. Zrovna tak si ani nevymýšlej vesmír, kde by práce kouzlem tvých příkazů člověka povznášela, místo aby ho otupovala, a kdew by se kultura rodila z práce, a nikoli z volného času. Nemůžeš jít proti váze věcí. Naopak, právě váhu věcí musíš proměnit. Určitý čin může být básní, sochou nebo písní. A pokud dokážeš zpěvem vznešené práce, jež bude smyslem života, přehlušit píseň volného času, jež dělá z práce povinnou daň a rozděluje lidský život na práci otroka a ničím nenaplněné volno, nic se nestarej o nějaké důvody, logiku a jednotlivá nařízení. Vždycky se najdou vykladači, kteří vysvětlí, proč je tvoje tvář krásná a jakým způsobem je třeba ji stavět. Budou tím směrem tíhnout a najdou dostatek důvodů, aby ti ukázali, že tenhle směr je jediný. Vzniknou v tom směru příkazy, které tě dovrší, a tvá pravda se uskuteční.

Neboť váhu má jen cesta, směr a tíhnutí k něčemu. V tom je i síla moře, které bez rozumování logiků rozhlodá hráze a rozšíří svou říši. Říkám ti: každý silný obraz se uskuteční. Nesnaž se něco předem vypočítávat, něco vymýšlet a vytyčovat zákony. Nechtěj vymyslet budoucí město, neboť to, které se zrodí, se mu nebude nijak podobat. Stvoř lásku k věžím, které vládnou písku. A ten nejposlednější otrok tvých stavitelů už bude vědět, jak přepravit kamení. Stejně jako ví voda, která vždy tíhne dolů, jak oklamat bdělost cisteren."

"Tvorba proto zůstává vždy neviditelná," vysvětloval mi otec. "Stejně jako láska, schopná povznést rozličnost věcí do podoby panství. Něco znásilňovat či dokazovat je neplodné. Když tebou někdo bude chtít otřást, hned se proti němu naježíš, a když ti postaví důkaz, postavíš proti němu jiný, lepší. Jak bys chtěl také dokázat panství? Sotva by ses ho slovem dotkl chrámu a rozložil ho v kameny, abys tak vysvětlil jeho ticho a stín, budeš se namáhat marně, neboť tu zbudou jen rozvaliny a ticho bude pryč.

Ale vezmu tě za ruku a půjdeme spolu. A jak nás náhodně povede krok, staneme náhle na vrcholku kopce. Ať tu pak promluvím jakýmkoli hlasem, vždycky budu říkat jen samozřejmosti, neboť budeš přesvědčen, žes to vymyslel sám. Neboť kopec, který jsem zvolil, vytváří právě takový řád, a ne jiný. Velký obraz se nejeví jakožto obraz. Prostě je. Nebo spíš ty jsi v něm. Jak bys pak mohl proti němu bojovat? Když tě usadím v domě, obýváš prostě dům, a z toho hlediska soudíš věci. Když tě postavím do takového úhlu, odkud je žena krásnější a probouzí lásku, pocítíš prostě lásku. Či snad tu lásku odmítneš jen proto, že tě sem náhoda postavila právě v tuto chvíli, a ne jindy? Vždyť někde muší být! A má tvorba není nic jiného než volba dne a hodiny a nemá smysl se o ni přít, neboť zkrátka je. Ano, té náhodě se klidně můžeš smát. Ale stalo se snad někdy, aby se zamilovaný člověk ubránil lásce prostě tvrzením, že to a to setkání byla jen náhoda a že by ta žena, pro kterou se trápí, mohla být právě tk mrtvá nebo se nenarodit nebo žít někde jinde? Zvolil jsem hodinu a místo a tím jsem stvořil tvou lásku - a ať můj postup tupíš nebo ne, ubránit se už nemůžeš a jsi mým zajatcem.

Když z tebe budu chtít udělat horala, který putuje nocí k hvězdnému hřebeni, stvořím takový obraz, aby ti bylo zřejmé, že tě nasytí právě jen mléko hvězd tam na hřebeni. A byl jsem pro tebe jen náhoda, která ti odhalila tvou vlastní vnitřní potřebu, neboť ta potřeba je vskutku tvá, stejně jako vzrušení z básně. A ať můj postup tupíš nebo ne, zabrání ti to snad v cestě? Kdybys otevřel dveře a spatřil v šeru zářit diamant, zatoužil bys po něm snad méně jen proto, že se zrodil z těch otevřených dveří, které tě mohly zavést i jinam?

Když tě uložím na lůžko, a dám ti nápoj pro spaní, bude pravdivý jak nápoj, tak i spaní. Tvořit znamená postavit druhého tam, odkud uvidí svět tak, jak si přejeme, a ne mu nabízet svět nový.

Kdybych ti vymyslel svět a ukázal ti ho, tebe však přitom nechal stát na místě, nespatříš nic. A budeš mít pravdu. Protože z tvého hlediska je ten svět falešný, a ty právem bráníš svou pravdu. Stejně tak jsem nedosáhl účinku, pokud se ti zdám pitoreskní, brilantní nebo paradoxní, protože takové je pouze to, co je viděno z určitého hlediska, ačkoli to bylo stvořeno k pohledu z hlediska jiného. Obdivuješ mne, ale já netvořím, jsem žonglér, kejklíř a falešný básník.

Když tě však zavedu tam, odkud se pravda jeví nová - a má cesta nebude pravdivá ani falešná, neboť kroky prostě jsou a nemůžeš je popřít -, potom mne, který jsem ji stvořil, ani nepostřehneš a nebudu ti připadat ani pitoreskní, ani brilantní či paradoxní, neboť tu byly prostě kroky, jeř následovaly za sebou, a ty mě nemůžeš kritizovat jako příčinu toho, že pláň z tohoto pohledu tvé srdce povznáší či že je žena krásnější. Neboť z tohoto pohledu žena opravdu víc vzrušuje a pláň je rozlehlejší. Vládne tady můj čin, ale nezanechává stopy, odlesky ani znamení, a protože je tu nenacházíš, nemůžeš proti mně bojovat. Jen tehdy jsem tvůrce a pravý básník. Neboť tvůrcem či básníkem není te, kdo vymýšlí a dokazuje, ale ten, kdo činí skutečným.

A každá tvorba spočívá v tom, že jsou vstřebávány rozpory. Neboť vně člověka neexistuje nic, co by bylo jasné či temné, soudržné či nesourodé, složité či prosté. Všechno prostě je. Ale hledáš-li v tom cestu pomocí neobratné řeči a začneš promýšlet budoucí čin, nezachytíš nic jiného než samé protimluvy. Kdežto já přicházím a přináším svou moc, a ta nespočívá v nějakém dokazování v duchu tvé řeči, neboť z rozporů, jež tě drásají, není východiska. Ani v tvrzení, že je tvá řeč falešná, neboť falešná není, pouze nepoddajná. Spočívá prostě v tom, že tě vede krok za krokem, až tě usadí na vrcholku hody, odkud se tvé rozpory jeví rozřešené, a tam tě zanechá, abys ty sám pak došel k pravdě."

Antoine de Saint Exupéry, Citadela., 4. úplné vyd. Praha: Vyšehrad, 2011. ISBN 978-80-7429-046-6

čl. LXXII, str.156