Probuzení ze sna

I.

Já jsem tady a ty jsi tam,
v myšlenkách se tě dotýkám.

Snad měsíc paprskem mě ze snu probudil,
snad ty sám vstát jsi mě donutil.

Tak píšu řádky tyto, a právě v tuto chvíli.
Snad i tímto jdu ke svému cíli?

A smutek vytrysknul z hlubin zas a opět,
jak obrovská touha dívky či chlapce dospět.

Jen naděje a víra ta stále zůstává a stále žije.
Jako věčný oheň. Jako fantazie.

II.

Ach, to čekání trpké jako život sám.
Žiji jakoby jsi byl vedle mně a přesto nejsi.
Snažím se nečekat.
Myslím na to, že není čas.
Přesto se vkrádá otázka: "Uvidím tě zas?"
... a když, tak co budu cítit? Co bude pak?

III.

Jsem všeho tak plna a přitom prázdná.
Za všechno může moje duše zrádná.
Snad přítel to?
Snad vrah?
Nevím, nevím, nevím
co chystá Venuše, Jupiter a Mars.
Vím jen, že jsem tady a ty tam.
Zas.

IV.

Myšlenka, představa, fantazie
však víc než to je slovo.
Srdce nahlas dál rychle bije.

Postačí konfrontace jediná,
kdy skutečnost se promění
a pak to strašné zjištění,
že láska ještě trvá.

Zděšeně křičím do světa.
Do ticha noci, do tmy, do hvězdného nebe zasténám:
"Proč, proč, proč?"

Musí to tak být?
Musí to člověk všechno žít?
Ach to učení věčné jak být.
Člověk si na kolena klekne.

Zas a znovu si musím připomenout,
že myslet neznamená nic.

Až konfrontace dá člověku možnost pocítit
co člověk pro člověka znamená,
kdo v srdci byl a možná stále je,
když ztratí jeho blízkost. Když odejde.

10.3.2012