krátká ukázka z knihy Les Mytág

...

Jádro hvozdu

Takže bylo dokonáno. Christian byl mrtev. Cizák byl mrtev. Rodný zvítězil. Legenda se uzavřela ve prospěch říše. Bude konec ničení a úpadku.

Obrátil jsem se k ohni zády a vyrazil hustým lesem zpátky k linii, na které začínal sníh, a nahoru do údolí. Na zemi kolem ležela bílá peřina. Světlý šedý kámen, který se nade mnou tyčil, nebylo pro husté sněžení skoro ani vidět. Obešel jsem ho, teď už bez obav z Christianových žoldáků.

Udeřil jsem do kamene mečem. Jestli jsem čekal, že se břinknutím rozezní na celé údolí, tak jsem se mýlil. Třesknutím zaniklo téměř okamžitě, i když ne tak rychle, jako mé volání Guiwenneth. Třikrát jsem zakřičel její jméno. Třikrát mi neodpovědělo nic jiného než šepot sněhu.

Buď tu už byla a odešla, nebo ještě nepřišla. I Christian naznačoval, že kámen je její cíl. Proč se smál? Co věděl, že kolem toho dělal takové tajnosti?

Myslím, že jsem to věděl už tenkrát, ale po tak úmorném putování v jejích stopách to byla natolik bolestivá myšlenka, že jsem se jí nedokázal zabývat. Nebyl jsem připraven uznat to, co bylo jasné. Ale zároveň mne stejná myšlenka k tomu místu poutala a bránila odejít. Musel jsem na ni počkat, děj se co děj.

Na ničem jiném na světě tolik nezáleželo.

Noc a celý další den jsem strávil v loveckém přístřešku poblíž Peredurova náhrobku a zahříval se ohněm z jilmového dřeva. Když přestalo sněžit, chodil jsem kolem menhiru a volal ji, ale nebylo to k ničemu. Sešel jsem tak daleko do údolí, kam jsem se odvážil, tam jsem zůstal stát v lese, díval se na tu obrovskou ohnivou hradbu a cítil, jak její žár rozpouští sníh a přináší do toho nejprimitivnějšího ze všech lesů zvláštní nádech léta.

Dorazila do údolí druhou noc a prošla po sněhovém koberci tak tiše, že jsem ji málem propásl. Měsíc jasně svítil, noc byla jasná a plná světla, a tak jsem ji spatřil: shrbenou, zbědovanou postavu, která pomalu přicházela mezi stromy k impozantně vysokému monolitu. Nevím proč, ale nezavolal jsem na ni.

Hodil jsem na sebe plášť, vyšel ve ze svého útulku a začal se brodit závějemi za ní. Vypadalo to, jako by při chůzi ztrácela rovnováhu. Zůstávala shrbená, schoulená do sebe. Měsíc ukrytý za monolitem dělal z kamene něco jako maják, který ji lákal blíž.

Došla na místo, kde byl pohřben její otec. Na chvíli se zastavila a zvedla ke kamennému monumentu oči. Pak zavolala jeho jméno. Její hlas při tom zněl hrubě, lámal se zimou, bolestí a čirým vyčerpáním.

"Guiwenneth!" řekl jsem nahlas, když jsem se blížil mezi stromy. Bylo vidět, jak to s ní cuklo, a otočila se. "To jsem já, Steven."

Byla bledá. Ruce měla zkřížené na těle a vypadala drobně. Dlouhé vlasy byly zplihlé, mokré od sněhu.

Všiml jsem si, že se chvěje. Vystrašeně se dívala, jak se k ní blížím. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc jí musím připomínat Christiana: zarostlý tmavými vousy, zachumlavý do kožešin.

"Christian je mrtvý,"řekl jsem. "Zabil jsem ho. A teď jsem tě znovu našel, Guin. Můžeme se vrátit do Srubu. Můžeme spolu zůstat a nemusíme se bát."

Vrátit se do Srubu. Ta představa mě naplňovala hřejivou nadějí. Žít bez úzkosti, bez strachu. Proboha, jak moc jsem po tom v tu chvíli toužil!

"Steve," řekla, ale bylo to jenom zašeptání.

Znovu se zhroutila na náhrobní kámen a přitiskla se k němu, jako by bolestí. Byla vyčerpána. Chůze ji stála příliš mnoho sil.

Rychle jsem k ní došel a vzal ji do náruče. Zasténala, jako bych ji ubližovat.

Zastrčil jsem ruce do tepla pod jejím pláštěm a strnul jsem leknutím, když jsem na jejím břichu nahmatal něco studeně lepkavého.

"Guin! Proboha, ne..."

Takže nakonec měl poslední slovo Christian.

S vynaložením posledních sil zvedla ruku a dotkla se mé tváře. Oči se jí zakalily, smutný pohled zůstal viset na mně. Ani jsem ji neslyšel dýchat.

Zvedl jsem oči ke kameni. "Peredure!!" vykřikl jsem zoufale."Peredure! Ukaž se!"

Kámen se nad námi tiše tyčil. Guiewenneth se zabořila hlouběji do mého objetí a potichu vzdechla do chladné noci. Tiskl jsem ji tak pevně, až jsem měl strach, že ji přelomím jako větvičku, ale musel jsem teplo v jejím těle nějak udržet.

Pak se země zachvěla. A znovu. Z vrcholku kamene spadl sníh a sypal se také z větví stromů. další záchvěv... a další...

"Už jde," řekl jsem mlčící dívce. "Tvůj otec. Už jde. Pomůže."

Ale ten, kdo se zpoza kamene vynořil a v levé ruce svíral bezvládnou mrtvolu Bahňáka, nebyl Guiwennethin otec. Ten, kdo se nad námi tyčil, pomalu se kolébal a jeho dech pravidelně hrozivě syčel do tmy, nebyl duch chrabrého Peredura. Vzhlížel jsem k měsícem ozářené tváři muže, který to všechno začal. Nezmohl jsem se na víc než na to, že jsem hořkým výkřikem dal najevo své zklamání, schoval jsem Guiwenneth hlouběji do svého pláště a sklonil nad ni hlavu, aby ji nebylo vidět.

Musel tam tak stát dobrou minutu, možná víc. Celou tu dobu jsem čekal, až ucítím na ramenou bolavý stisk jeho prstů, které mě zvednou a přijde konec. Když se nic nedělo, zvedl jsem hlavu. Urscumug tam stál, díval se na mně, otevíral a zavíral tlamu a ukazoval blyštivé tesáky. Ještě stále držel Bahňákovo tělo, ale vzápětí mrtvolu jediným prudkým pohybem, při němž jsem úlekem nadskočil, odmrštil a natáhl se po mně.

Jeho dotek byl lehčí, než se mi chtělo věřit. Začal me tahat za ruku, a pak mě donutíl povolit objetí, kterým jsem chránil Guiwenneth. Zvedl ji a s lehkostí, s jakou dítě kolébá hračku, začal její tělo kolébat na pravé ruce.

Pak ke mě Ursucumug natáhl levou ruku. Chvíli jsem na ni civěl a teprve pak mi došlo, co chce. Vstal jsem a chytil jsem se té ruky, ve které se má úplně ztratila.

Tak jsme obešli kámen, po sněhu došli k lesu a mezi stromy k ohnivé hradbě před námi.

Hodně mi toho proběhlo hlavou během té chůze po boku otce. Výraz jeho tváře nebyl zamračený a nenávistný, spíš by se dalo říct, že citlivě, smutně vyjadřoval účast. Když mnou Urscumug tenkráte v zahradě Dubového srubu tak prudce zatřásl, třeba chtěl do mého těla život vrátit. V lese nad roklí, kdy otec zaváhal a zaposlouchal se, jestli něco uslyší, o nás možná celou dobu věděl a čekal, až ho předejdeme. Nebránil mi v pronásledování Cizáka, naopak mi pomáhal. Když mě potřeboval - stejně jako všichni ostatní v této říši - našel v sobě soucit.

Otec položil Guiwenneth na rozpálenou zem. Oheň s hukotem šlehal k nebi. Stromy pukaly a uhelnatěly větve, které se natáhly k ohnivé přehradě, padaly v plamenech. Z horka toho nadpřirozeného pekla se ze mně lil pot. Pochopil jsem, že je to věčný zápas. Pochopil jsem, že hradba je nejspíš stále na místě, ale stromy rostou do ní a nechávají se stravovat. Od nepaměti ji udržovali ohněpravci, první skuteční hrdinové moderního lidstva.

Myslel jsem si, že všichni tři projdeme plameny na druhou stranu, ale mýlil jsem se. Otec mne odstrčil stranou.

"Neber mi ji," zapřísahal jsem ho. Jak byla krásná obličej zarámovaný rusými vlasy, pleť žhnoucí září ohně. "Prosím! Musím s ní být.

Urscumug se na mně zahleděl. Velká zvířecí hlava sebou pomalu zavrtěla.

Ne. Nemohl jsem s ní být.

Ale potom udělal něco fantastického, něco, co mi mělo dodat naději a odvahu do dlouhých let, která mě čekají - gesto, které mi mělo jako přítel pomoci přečkat věčnou zimu, až budu čekat u neolitických lidí v nedaleké vesnici a hlídat u Peredurova kamene.

Dotkl se prstem dívčina těla a ukázal na ohnivou stěnu. A pak ukázal, že se vrátí. Vrátí se a bude zase živá, má Guiwenneth.

"Jak dlouho?" doprošoval jsem se Urscumuga. "Jak dlouho budu čekat? Jak dlouho to bude trvat?"

Urscumug se k ní sklonil a zvedl ji. Podržel ji přede mnou. Přitiskl jsem rty na ty chladné, Guiwennethiny, a dlouho jsem ji líbal, s očima zavřenýma, rozechvělý po celém těle.

Pak ji otec vzal do náruče, stočenou do klubíčka, a obrátil se k plamenům. Hodil do ohnivé stěny velkou hrst hlíny a plameny pohasly. Na kratičký okamžik jsem zahlédl hory za nimi a pak kanec prošel mezi zuhelnatělými stromy do země, v níž neplatí čas. Jak šel, zavadil o zčernalý pahýl, který se až nepříjemně podobal lidské postavě s rukama zvednutýma nad hlavu. Pahýl se rozpadl. O vteřinu později se plameny znovu rozhořely a já osaměl. Zůstala mi vzpomínka na jeden polibek a na radost, kterou jsem cítil, když jsem v otcových očích spatřil slzy.