Stezka srdce

Svatojakubské rozjímání aneb Tam, tam, tam za tou duhou ... (duben 2015)
Svatojakubské rozjímání aneb Tam, tam, tam za tou duhou ... (duben 2015)

Údajně by můj osobní příběh stál za napsání knihy. Řekněte sami, kdo by to četl? 

Před mnoha léty jsem začala měnit přístup k životu. Není to zdaleka jednoduché, ale když už se jednou člověk rozhodne, cesta zpátky už není možná. Nezbývá pak už jen jít vpřed. Od tohoto zásadního kroku se toho v mém životě změnilo hodně. A nadále se děje. Věřím, že pro mnohé mohu být v pravý čas důležitou, dost  možná zásadní inspirací.

Jsem nefalšovaný, ryzí praktikant. Ptáte se čeho? Života, přece.



Putování krajinou aneb Koučování 

- nabízím podporu v souvislosti s osobní transformací, ne-mocí, vztahovými problémy. Také se věnuji  řemeslné činnosti šití, předení, tkaní na Lněné a Vlněné stezce.
Jděte na Rozcestník

Od roku 2009 potkávám na své cestě srdíčka různého materiálu. Tohle, kamenné, si moc dobře pamatuji, bylo nádherně zaoblené a usazené v zemi. Když jsem se na to místo vydala po druhé, už jsem ho nenašla. To je příklad za všechny tajuplné okamžiky, které na svých cestách prožívám. Zpětná vazba, kterou jsem tehdy dostala byla úžasně posilující.
Od roku 2009 potkávám na své cestě srdíčka různého materiálu. Tohle, kamenné, si moc dobře pamatuji, bylo nádherně zaoblené a usazené v zemi. Když jsem se na to místo vydala po druhé, už jsem ho nenašla. To je příklad za všechny tajuplné okamžiky, které na svých cestách prožívám. Zpětná vazba, kterou jsem tehdy dostala byla úžasně posilující.
... i tohle srdíčko přišlo ve zcela nečekaný okamžik a bylo pro mě velkým překvapením. Srdíčka ke mě přicházejí od chvíle, kdy jsem se rozhodla jít zcela novou neprošlapanou stezkou, když jsem pochybovala, či se objevil strach, panika, v takových chvílích se objevuje srdce.
... i tohle srdíčko přišlo ve zcela nečekaný okamžik a bylo pro mě velkým překvapením. Srdíčka ke mě přicházejí od chvíle, kdy jsem se rozhodla jít zcela novou neprošlapanou stezkou, když jsem pochybovala, či se objevil strach, panika, v takových chvílích se objevuje srdce.

Věřte nebo ne, srdíčka stále přicházejí. 

Tohle jsem zcela naslepo vytáhla z 5-tikilového pytlíku brambor, zakoupeného 21.5.2017.
Tohle jsem zcela naslepo vytáhla z 5-tikilového pytlíku brambor, zakoupeného 21.5.2017.

K zamyšlení dávám dva skutečné příběhy hochů, které se odehrávaly v jejich dospívání. Oba byly součástí mého života. Oba jsou mými synovci a syny tragicky zahynulého bratra (2001).   

Příběhy, jež píše ŽIVOT.

Hrot co mě postavil na nohy. (2013)

Je mi 21 let, žiji v Praze a momentálně jsem pracující občan České Republiky. Pocházím ze Severní Moravy. Otec zemřel, když mi bylo 9 let a o necelé dva roky později jsem se s matkou přestěhoval do vesnice u Prahy, kde bydlel její nový partner, a tím jsem se vzdálil ...
https://www.tatana-sajdok.com/obcanske-sdruzeni-olivers-rozvoj-osobnosti-cloveka/pribehy-dospivajicich-a-mladych-lidi/hrot-co-me-postavil-na-nohy/


Můj život a jeho změny po smrti otce (2013)

Jedno prosincové ráno roku 2001 bylo na první pohled stejné, jako každé jiné. Rodina (otec 41, matka 39, sestra 20, já 16, bratr 9) se sešla u snídaně, než každý zamířil za svými povinnostmi. Nikdo nevěděl, že tátu vidíme toho rána naposledy živého. ...
https://www.tatana-sajdok.com/obcanske-sdruzeni-olivers-rozvoj-osobnosti-cloveka/pribehy-dospivajicich-a-mladych-lidi/muj-zivot-a-jeho-zmeny-po-smrti-otce-retrospekce/


koncem roku 2015 jsem se nadchla pro jemnou ruční tvorbu a vyrobila několik voňavých růží z papírových filtrů.
koncem roku 2015 jsem se nadchla pro jemnou ruční tvorbu a vyrobila několik voňavých růží z papírových filtrů.






,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,

"... hybernována jsem dosud nebyla. Snad mohu prozradit, že elixír mládí existuje." 5/2019
"... hybernována jsem dosud nebyla. Snad mohu prozradit, že elixír mládí existuje." 5/2019

,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,






ŽIVOT je DAR. 

ŽIVOT není věčný. 

ŽIVOT je to příležitost. 



Stručné dějiny neboli letem světem osobním příběhem. 

Dětství jsem prožila dá se říct bez větších potíží. Vzpomínám si na pár nepříjemných,  až hraničních okamžiků.  

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, v době mého dospívání, se mi začaly objevovat zdravotní potíže v oblasti bederní páteře. Vzpomínám si, že jsem si nerozuměla s mámou, tátu jsem vnímala jako těžce nepříjemný element. Potíže se objevovaly nepravidelně. V té době jsem se začala velmi aktivně věnovat scénickému tanci a předtančení. Kolem roku 1995 se vyhrotily. Lékařská věda zhodnotila, že bude nutné podstoupit operaci páteře. Vzhledem k tomu, že té době byl můj bratr právě po jedné takové operaci a měl díky tomu kontakt na vyhlášeného experta, coby fyzioterapeuta, neváhala jsem a rozjela se za ním na Slovensko do Jasné (Tatry). Dodnes si jeho jméno pamatuji. Byl to pan Senaj. Moje terapie trvala celý týden. Den co den jsem absolvovala hutné speciální masáže, které, k mému velkému údivu, mi umožnily nejen se postavit na nohu, ale dokonce i jít po svých. Zázrak? Ó nikoliv. Tento člověk měl opravdu šikovné ruce a obrovský cit. Tehdy k nim jezdily naši přední sportovci. Operace se nekonala. Toto byl první silný moment, kdy jsem se začala vážně zajímat o zdraví v souvislosti s psychikou a vlastní ne-spokojeností.  Krátce na to jsem znovu otěhotněla a čekala mě další nepříjemná zkušenost, kdy mi páni doktoři málem vyoperovali vaječník, jelikož měli podezření z mimoděložního těhotenství. Vše dopadlo dobře jen díky přítomnosti zdravého selského rozumu.

Po narození dcery se potíže s páteří objevily znovu a mohutně. Bylo nutné se tomuto stavu postavit čelem. Začala jsem usilovně hledat alternativní způsoby, které by mě zbavily ne-moci. Postupně jsem se začala cítit lépe.

Tragická událost v roce 2001, kdy zemřel můj bratr, mě nakopla doslova neskutečným způsobem a já se začala probouzet do reality.

To se ví, že jsem byla učiněným nováčkem. Objevovala jsem nové schopnosti - malování, učila se opernímu zpěvu, začala studovat filozofii, psychologii, psychoterapii, homeopatii, Reiki, zajímaly mě různé přístupy, niternosti lidské existence,  studovala odbornou i duchovní literaturu. 

Rok na to jsem řešila krizovou situaci, ve které se ocitl dospívající synovec (syn bratra). S úspěchem. (viz odkaz vlevo dole - Můj život a jeho změny po smrti otce).

V roce 2009 jsem se dílem prozřetelnosti podruhé narodila. Totiž s bývalým manželem jsme se už natolik míjeli životní filozofií, že nebylo možné dál setrvávat ve společném svazku. Proces rozvodu byl  pro mě doslova sebevražedný. Ztrácela jsem smysl vlastní existence, začala trpět velmi výrazně nechutenstvím (46 kg) a pokusila o tichý odchod. Dílem prozřetelnosti jsem se nadechla do nového života.  Strach.

V roce 2010 jsem měla velkou nehodu, která mě doslova přiměla zůstat stát na místě, lépe řečeno spíše ležet na posteli. Zakusila jsem co je to být odkázána na pomoc druhých. Vstoupila jsem do "očistce". Nezbývalo než začít. A čím jiným než praním špinavého prádla. Největší oporu jsem našla v knihách Richarda Bacha a knize Jacka Kornfiielda, "Po extázi prádelna". viz Literatura na Cestu Myšlenky, slova se v pravou chvíli propojovaly. Děly se neskutečné věci, které se sotva dají vysvětlit. Vše co jsem četla, jako by se odehrávalo v mém životě. Pomáhalo mi to porozumět soběsamému i dění. Sebeučení se hlo do další etapy. Já začala chápat souvislosti ještě lépe. Dnes vnímám, že intuice - čili vnitřní hlas mě vedl naprosto zřetelně, čehož potvrzením je, že jsem zůstávala při smyslech, nezbláznila jsem se ani nepropadla alkoholu.  V tichosti jsem se posouvala miniaturními krůčky slzavým údolím.

Po nehodě se mi vůbec nedařilo najít nové pracovní místo, kde bych se mohla smysluplně seberealizovat. Byla to doba vysokých studií, nejen o Životě samotném, ale také co se týče získávání odborné kvalifikace na VŠ.  

V létě roku 2012 jsem začala pociťovat silné vnitřní puzení jít na pouť. Tehdy vše zůstalo jen v mé mysli, v pocitu velké touhy jít, vydat se někam, kamkoliv, potkávat lidi ve vesnicích, povídat si s nimi, požádat o hrnek čisté vody. Zpětně vidím, že jsem v té době nebyla dostatečně vnitřně vybavena, že efekt cesty by byl mizerný.

Půl roku na to, mi byla druhým synovcem doporučena kniha Les Mytág - Roberta Holdstocka. Byla to moje první kniha z oblasti fantasy. Po hromadě knih filozoficky a duchovně zaměřených to byla trefa do černého. Četla jsem ji jedním dechem. Lesní svět plný mytág prolínajících se s životy skutečných lidí, doteky minulosti, symboly, znamení, to vše mě učarovalo natolik, že jsem vyrazila tajemství lesa objevovat sama, přímo na vlastní kůži. Už mi nic nestálo v cestě. Cítila jsem oporu v sobě samé. S odvahou jsem se začala vydávat na jednodenní,  posléze i vícedenní toulky neznámou krajinou.

srdce se začalo radovat. Z lesa, z krajiny jsem se vždy vracela nadšená a plná elánu a životní síly. Schopnost vnímat, "vidět" se rozvíjela víc a víc. Rozmary počasí jsem začala přijímat zcela přirozeně. Uvědomila si, že to, co zrovna ke mě přichází, přichází v pravý čas, ať je to příjemné nebo ne. Ty chvíle se snad ani nedají popsat. 

Dobře si pamatuji na situaci, kdy jsem jednoho dne na okraji lesa potkala dvě starší ženy sbírající borůvky. Pozdravila jsem je, když tu jedna z nich s obavami pronesla: "A vy se nebojíte jít sama do lesa?". "Není se čeho bát.", odpověděla jsem s úsměvem na rtech, s pocitem naprostého klidu a pokračovala dál po lesní pěšince. Vpomínám si na první nocování v lese, které jsem absolvovala s Ashleynkou (moje psí přítelkyně). Tehdy byla Ashley daleko víc vyplašená než já, a to bylo velmi zvláštní.

Pamatuji si taky na moje úsměvné začátky se vstupováním do nitra přírody. Bylo to tuším na moje narozeniny, někdy koncem dubna roku 2013. Tehdy jsem si nadělila netradiční dárek. Putování na horu Blaník s kamarádkou - spřízněnou duší a jedním kovářem. Naše srdce se tehdy těsně dotýkala. Čas však ukázal, že jsme si nebyli souzeni. Výlet probíhal dramaticky a zároveň velmi symbolicky. Cestou na horu mi odpadla podrážka u jedné boty, cestou dolů u druhé. Kovář měl sebou, zřejmě bohatšími zkušenostmi, obvaz. Na nádraží jsem dorazila s ovázanými boty jako od lékaře. Byla to asi podívaná, ale já byla nervózní a dost jsem se styděla. Na vlakovém nádraží jsem nemilosrdně strhla obě podrážky, hodila do koše na odpadky. Záhy na to jsem si uvědomila, jak celá výprava na horu Blaník bylo pro mě důležitá.  Kovář se krátce po té vydal jinou cestou a opustil mě, ale díky němu jsem navázala jednu nitku slidmi ze Zenového centra v Liberci.  Zúčastnila jsem se se skupinou lidí putování krajinou v Podještědí. Poznala jsem, že ač nese člověk na zádech zátěž a ujde mnoho kilometrů, přichází domů doslova nabitý novou energií, odhodláním, vnímá běh událostí srozumitelněji. V té době jsem také objevila moudrost vepsanou do knihy Citadela, díla velkého mistra slova v literatuře - Antoine de Saint-Exupéryho

S KAŽDÝM DNEM JE ČLOVĚK O TROCHU JINÝ. 

Co se týče mé profesní dráhy je pestrá asi jako paleta mistra malíře v rozpuku své tvorby. V průběhu života jsem si vyzkoušela mnoho profesí. Vždy dílem touhy po řemesle, dílem osudu, dílem běhu událostí a vlastních rozhodnutí. Pohybovala jsem se v administrativě, byla hudebníkem z povolání, bankovní úřednící, pracovala v obchodě, zaváděla v prodejně značkovou kosmetiku, praktikovala ve vydavatelství, nějakou dobu fungovala jako OSVČ a obchodničila, dík vysokoškolskému studiu zabrousila do personalistiky. kde došlo k dalšímu zlomu. Svět dospělých mě naprosto zklamal. Ocitla jsem se na další křižovatce, dá se říct tehdy naprosto osamocena. 

V magisterském studiu jsem pokračovala v oboru speciální pedagogiky a zacílila na dospívající. Touto stezkou jsem došla (2014) až do Výchovného ústavu pro dospívající hochy, kde jsem prožila deset, sakra náročných měsíců. Byl to výcvik se vším všudy.  "Paní učitelko, vy jste asi spadla z nebe", "Jste moc hodná na prostředí, jako je tenhle ústav.", "Vy sem vůbec nepatříte!", říkávali někteří chovanci hned ze začátku školního roku. ANO i NE. Koukali jsme totiž někdy na sebe jako na zjevení. Jistě to nebylo jen tak, že mi bylo dovoleno tam pracovat, tj. učit. Vulgarita a agresivita byla všudypřítomna. Každý den,  hned po vyučování, jsem vyrážela do polí. Lehávala na mezích, v trávě a koukala se do nebe.  V té době moji největší přítelkyní a pomocnicí byla Ashleynka (bernský salašnický pes). Držela mě při životě svým teploučkým huňatým óóóbr tělem. Byla neuvěřitelně trpělivá, laskavá a přátelská. Práce ve VÚ mě učila laskavosti, podporovala ve zjemňování, v ženskosti, zuslechťovala mě jako člověka. Po skončení školního roku nebylo možné nadále setrvávat v těchto prostorách.

V roce 2013 jsem objevila novou dimenzi existence zvláštní životodárné, tvůrčí energie. V červenci roku 2015 jsem se opět ocitla na křižovatce.  Nelenila jsem a začala hned hledat místo učitele na nějaké Základní škole. Nedařilo se. Konec roku se s novým sešel. Bylo třeba popojít. Ale kam dál? Podnikla  jsem Doprovázenou pouť s Honzou Bímem. Prozřetelnost ukázala, že to bylo správné rozhodnutí. Skrze Honzu, který začátkem roku putoval po stopách Františka z Assisi jsem se naprosto unikátně propojila s energií Františka a jeho láskou ke všemu živému. A právě ON mi ukázal směr. V té době jsem byla evidována na ÚP a velmi vážně začala uvažovat o rekvalifikační vzdělání na řemeslnou činnost. Rozhodovala jsem se mezi hrnčířstvím a tkalcovstvím. František z Assisi mě přesvědčil, že mám jít cestou nití, tkaní a předení. Cestou sebe.  

Co se mi povedlo či daří tvořit můžete prohlédnout v podsekcích  Ateliéru TaTao - Lněná stezka  a Ateliéru TaTao - Vlněná stezka, a samozřejmě v sekci Tkaní, tkaní, tkaní či Řemeslná dílna + Kurzy . Mnoho aktuálního naleznete v jednotlivých článcích v sekci Blog

Domnívala jsem se, že tímto řemeslem budu živa, ale ukázalo se, že to asi bude trochu jinak. Trvalo mi nějakou dobu než jsem se k reálnému vnímání skutečnosti dopracovala. Koncem roku 2016, hned po Vánocích, jsem pojala jasné další rozhodnutí. Ještě v prosinci jsem se začala aktivně a vážně zajímat o nějaké volné místo pro speciálního pedagoga a ... S prvním dnem nového roku jsem nastoupila na ZŠ a začala učit. Uplynul nějaký čas a já se rozhodla pro další zásadní rozhodnutí - přestěhování do rodného kraje a ukončení tak dvacetileté pražské etapy. 

Čas se naplnil. Souhra okolností veškerého dění tomu chtěla, že na základní škole, nedaleko mého nového místa pro ŽIVOT, onemocněla učitelka a mě se opět otevřely dveře k dospívajícím.  

Dnešním nástrojem, se kterým pracuji je především SELSKÝ ROZUM a CELISTVÝ KOMPLEXNÍ PŘÍSTUP.

JÁ, JINÁ,  LIDSKÁ BYTOST, UČITEL A ŽÁK V JEDNOM.

Poslední dny kalendářního roku 2018 přinesl nevšední DAR. Leden 2019. Vplouvám opět do vod speciální péče a spolu s vedením téže ZŠ zakádáme školní poradenské pracoviště, kde se mi nabízí role školního speciálního pedagoga. V době, kdy kolabuje nejdůležitější základní společenská buňka, tj. rodina, kdy se ženy dobrovolně vzdávají role matky, kdy i jedinec pod tíhou nesmyslného stylu života v nadkonzumu, výkonu za každou cenu, touhy po úspěchu, je poradenská péče přímo na základních školách více než potřebná.  Snadné to nebude, ale vím proč do toho jdu.

Když se do zavedeného organizmu implementuje jiný-nový orgán, často s tím bývá potíž. Tak i tento školní rok byl bohatý na konflikty a dramata, na nechuť ke spolupráci, prostě na vše co samotné ZMĚNY způsobují. Mám za sebou šest měsíců naprosto jedinečné praxe, která mi "jen" potvrzuje, že SELSKÝ ROZUM a KOMPLEXNÍ PŘÍSTUP je to, čím se budu v této nové roli dál řídit. To vše proto, že zlepšení, ke kterému docházelo, bylo někdy až neuvěřitelné. 

JAKÝ BY BYL ŽIVOT BEZ DRAMAT A KONFLIKTŮ?

S mým přestěhováním do krajiny údolí řeky Morávky v chráněné krajinné oblasti Moravskoslezských Beskyd má tvůrčí energie nabírá sílu a lehkost. Tady mohu vejít do lesů, toulat se po loukách, brodit se v řece, kdykoliv to má duše, mysl a tělo potřebuje. Naučila jsem se žít v přítomném okamžiku a princip, tj. filozofie života v TADY A TEĎ je v souznění s každou buňkou mého fyzického těla. Mým krevním řečištěm protéká pravdivost, která zvěstuje moudro nabývané poznáním skrze zkušenost a také skrze chyby, kterých se jakožto obyčejný smrtelník dopouštím. Předení a tkaní, práce s materiálem (dřevo, rostliny, ...) mi pomáhá napojovat se na moudrost prapředků, I tím se mi zlepšuje den o dne kontakt s mým vnitřním rádcem, kterého obelstít už není možné.

Příběh příběhů zdaleko nekončí. 
Dál spřádám nitky osudu. 
A vím,
že bez kolovrátku 
žít nebudu.
TaTao