Osnova jako intuice?

Vzpomínám, když jsem chodila do školy, že jsem měla hrůzu ze slohových prací. Nebyla jsem tehdy schopna psát spontánně, nemluvě o schopnosti vytvořit osnovu. Řekněte sami, můžete vytvořit osnovu, když nevíte o čem a jak skládat slova ve smysluplnou větu? 

Můj starší bratr byl pravý opak. Usedl k listu papíru a za chvíli už sahal pro další. Vůbec jsem nerozuměla tomu, že mě nenapadá vůbec nic a někdo jiný píše, jako když teče voda v řece, a navíc je výsledek čtivý a poutavý. Moje slohová ne-schopnost nebyla vůbec v rámci základního i středoškolského procesu vzdělávání zpracována. Říkávala jsem, holt nemám na to buňky, vlohy, prostě hotový literární antitalent. Pravdou je, že jsem vůbec nečetla knihy, narozdíl od bratra, který byl doslova knihomol. S oblibou, když na to příjde řeč, sděluji, že jsem přečetla Paměti kata Mydláře a příběh Gabry a Málinky. No, možná jsem přečetla ještě pár dalších knih či příběhů, ale nečekejte žádné zázraky, bylo toho opravdu poskrovnu.

Co vše se v  životě musí přihodit, jak velký kus cesty musí člověk ujít, co prožít, poznat, aby se v něm probudil duch tvorby a kreativity, který mimo jiné probudí schopnost psát tak nějak opravdově, přirozeně?

Osnova. 

Od chvíle, kdy jsem se rozhodla jít stezkou neprobádaných míst, tj. chvíle zásadního životního rozhodnutí, se téma osnovy v mém životě silně začalo ozývat. Nejdříve to byla základní nutnost zpracovat osnovu v rámci vysokoškolských studií a to přímo dvakrát za sebou, při bakalářské a diplomové práci. Povedlo se, a já neuvěřitelně napsala obě práce úspěšně. Po krátkém odpočinku mě jistý vánek zavedl k zavádění osnovy, tentokrát to byla osnova trochu jiná. V roce 2015 jsem se otevřela učení řemeslnému, a to přímo tkalcovskému. Naučila jsem se příst, tkát, a samozřejmě i navádět osnovu. 

Stěhování. 

Osnova je mi osudem. Jak sami můžete vidět ve fotogalerii zjevuje se všude. Například na kamenech, které skrývají pradávné časy, nebo ve struktuře dřeva. 

Dřevo mě přitahuje. Skrývá v sobě zvláštní magnetismus, projevující se úžasnou vůní, hladkostí v doteku a obdivuhodnou strukturou. Probouzí ve mě tvořivého ducha. Třeba zrovna dnes při štípání dříví, se počaly rodit kreativní myšlenky. Ten proces, ty chvíle opravdu miluji. Pociťuji klid. Takový zvláštní druh radosti, kdy vnímám, jak se usmívám. Člověku to přece moc sluší, když se usmívá. A já se ráda usmívám.

Myšlenkový tok a dnešní štípání dřeva mě dovedl až do tohoto okamžiku, kdy si pokládám otázku, zda osnova není onou intuicí, vnitřním rádcem učitelem, mistrem, který ví moc dobře, jak postupovat a kudy jít či nejít dál.  

Kdoví ...